Urologie
Karcinom prostaty (KP)
Karcinom prostaty (KP) je v současné době považován za jeden z hlavních medicínských problémů v mužské populaci. V posledních letech došlo k významnému nárůstu incidence KP. V Evropě tvoří 11 % všech karcinomů u mužů a v EU činí úmrtí na KP 9 % všech úmrtí na karcinom.
V České republice zaujímal KP v roce 2003 12 % z celkového počtu hlášených novotvarů, čímž se zařadil na třetí místo po novotvarech tlustého střeva a plic (graf). Podle dat uvedených v Národním onkologickém registru z roku 2003 se incidence KP od roku 1970 do roku 2003 zvýšila ze 17,7/100000 obyvatel na 75/100000 obyvatel. Současně s incidencí má vzestupný trend i mortalita na tento novotvar. Ta od roku 1970 vystoupala ze 14/100000 zemřelých obyvatel na 29,3/100000 zemřelých obyvatel v roce 2003 (www.uzis.cz).
Rizikové faktory vzniku karcinomu prostaty
Faktory určující riziko rozvoje klinického karcinomu prostaty nejsou dobře známy, několik jich však bylo identifikováno. Významným rizikovým faktorem je zřejmě dědičnost. Jestliže je nemocí postižený přímý příbuzný v 1. linii (bratr nebo otec), riziko se minimálně zdvojnásobí. Při onemocnění dvou nebo více přímých příbuzných vzrůstá riziko 5-11krát. Malá část mužů s KP (cca 9 %) má skutečně hereditární karcinom prostaty.
Riziko progrese z tzv. latentního ke klinickému KP je ovlivněno exogenními faktory. Povaha těchto faktorů není doposud jasná, na zvýšeném riziku KP se však může podílet vysoký obsah živočišného tuku ve stravě. Dalším možným faktorem je nízký příjem vitaminu E, selenu, lignanů a izoflavonoidů či vitaminu D.
Klinický obraz (příznaky onemocnění)
V počátku onemocnění je pacient zcela asymptomatický, nezřídka se onemocnění projeví až vzdálenými metastázami.
Stanovení diagnózy
Mezi základní diagnostické metody užívané při pátrání po přítomnosti karcinomu prostaty patří vyšetření per rectum (DRE), určení hladiny prostatického specifického antigenu (PSA) v séru a transrektální ultrasonografie (TRUS). Diagnóza se opírá o prokázaný karcinom ve vzorcích získaných při biopsii prostaty nebo při operaci prostaty. K určení stadia resp. rozsahu onemocnění vyšetření doplňujeme o scintigrafii skeletu, rtg snímek hrudníku a za určitých okolností o CT (počítačovou tomografii) či MR (magnetickou rezonanci).
Léčba
Lokalizovaného KP – radikální prostatektomie (otevřená, laparoskopická, robotická)- spočívá v odstranění celé žlázy s pouzdrem a semennými váčky (obr.) a následné anastomóze močového měchýře se zadní močovou trubicí.
– radikální radioterapie (RT)- většinou indikována u starších, rizikovějších pacientů, či u pacientů, kteří dají RT přednost před operačním řešením.
Lokálně pokročilého KP – nejčastěji kombinace radioterapie a hormonální terapie
Metastazujícího KP - založena na androgenní ablaci. „Zlatým standardem“ v léčbě pokročilého onemocnění je oboustranná orchiektomie s odovědí v 60-8O %. Docílené kastrační hodnoty testosteronu jsou trvalé a výkon lze provést i ambulantně v lokální anestézii. Další možností léčby je subkutánní aplikace LH-RH agonistů (tzv reverzibilní medikamentózní kastrace).
Androgenní ablace má však své nežádoucí účinky, mezi které patří návaly horka, pocení, ztráta libida, ztráta potence, úbytek kostní a svalové hmoty a u některých způsobů androgenní deprivace také gynekomastie.
Důležitým momentem v léčbě těchto nádorů je načasování léčby. Důvodem pro tyto úvahy je skutečnost, že hormonálně dependentní nádory se zhruba po 2-3 letech stávají refrakterní k hormonální léčbě. Účinnost hormonální léčby je tedy časově omezená. Léčba může být nasazena ihned (časná terapie) nebo až v době, kdy nádor působí obtíže (odložená terapie) nebo může být intermitentní (intermitentní androgenní blokáda)